Láska...

Pes. To je zajímavé a nikdy nekončící téma, napsáno a vyprávěno tisíce příběhů o jejich  věrnosti, obětavosti a lásce až za hrob. Povím Vám jeden. Není jistě nijak ojedinělý, ale pro mne, nepsíčkaře, je fascinující i poučný. Již dlouho se snažím pochopit to zvláštní pevné pouto, které je mezi těmito krásnými tvory a lidmi. Kamarádka, která je vlastně hrdinkou tohoto malého článku, mi lakonicky sdělila: „To pochopíš až si sám pořídíš pejska!“ K tomu mne navádí již dlouho.  Odolávám, ale svým způsobem už vlastně pejskař jsem.

Začalo to před mnoha lety. S kamarádkou Janou, tehdy majitelkou kokra, jsem při procházkách lázeňskými lesy po okolí našeho města poznal tajemné „psočlověčí“ společenství. Občas mne napadalo, že je to kromě jiného i nejsnadnější způsob seznamování osamělých, že pes vlastně splňuje funkci prostředníka. Má to však háček – musíte takové „seznamovadlo“ vlastnit (nebo nakonec vlastní ono vás?).

Co takhle si za tímto účelem pejska půjčit…? Ne, blbý! Založit si venčící živnost? Hm, jak bych pak svoji funkci nazýval? Větrák, venčič, toaletář, vodič, trenér, procházkář?

Ale zpět do úvahy! Vztah zmíněné nerozlučné dvojice se začal jednoho dne kalit. I pejsek stárne, dokonce o mnoho rychleji, než člověk. No, a přicházejí zdravotní problémy. Dle psího kalendáře bylo tedy kokříkovi už skoro 80 let. A tak, stejně jako u nás lidí…, však víte, je to přirozené.

Rozhodnutí, že utrpení milovaného tvorečka je lépe ukončit, je zřejmě tou nejtěžší chvílí každého psíčkaře. Jana mne v přesvědčení, že smutnou záležitost zvládnu snadněji, poprosila. Respektive jsem při pohledu na vzlykající a uslzenou ženskou pochopil, že s ní mám zajít k veterináři a ujmout se té bolestné záležitosti.

Rekapituluji – prostě nejsem z kamene. Dodnes cítím, jak srdíčko pejska v mé náručí, bije pomaleji a pomaleji… Když se zcela zastavilo, plakal jsem jako dítě. Jako kdyby odešel dobrý kamarád.

Jana a její předsevzetí: „ Dám si pauzu, uvidíme, chce to čas… „

Ten uplynul. Celých 14 dnů! A už jsem byl představen nové „krasavici“ – Ájince. Stejná rasa, nádherné zabarvení, křivé nožičky. Proč…?

„ Víš, nechtěla jsem, ale ona si mne na „předváděčce“ našla…“ zdůvodňuje trochu provinile.  

„Co Tvoje předsevzetí“? kontruji.

„Prostě to nešlo. Ona se z klubíčka vymanila a šla rovnou ke mně. Vlastně  si mne našla, chápeš?“

A bylo vymalováno. Po letech se situace opakuje. Úžasná podoba Ájinky a její přítulnost, vztah tentokrát snad ještě intenzivnější. Psí „holka“ je středobodem“ veškerého Janina konání. Mírná výčitka, že si vlastně plánuje čas podle svého miláčka, fakt, že už několik let neměla dovolenou, nebyla na pořádném výletě, atd. uznává, ale je tu to ALE…

„To se přece nedá, chápej, jak by jí bylo smutno. Je to živý tvor a starost o něj jsem ráda vzala na sebe!“

Existuje protiargument? Nevím, ale v každém případě – já ho nenašel.

Zkrátím. A jsme opět v situaci, kdy se začínají dostavovat zdravotní problémy, dané rasou a věkem. Časté návštěvy veterinářky, antibiotika, mastičky, operace. Výdaje, které registruji jako pragmatik, jsou značné.

„ Co mám dělat. Přeci ji nenechám trpět?!“ Jana ještě není rentiérka, aby měla problémy s rozpočtem. Ale přece… Její „miláček“ vlivem prodělaných nemocí oslepl a posléze i ohluchl. Poslední smysl – čich, zatím funguje - chvála Bohu! A stačí, oči nepotřebuje. Ty prý nejsou pro pejsky podstatné.  

Kamarádka se, díky stavu, mění v doživotní pečovatelku o invalidu.

A tak se opět vracím k úvodní otázce – pouto, zodpovědnost.

„Až do jejího konce“ slyším. Nepochopitelné? Já už snad pochopil a sdílím.

Přiznávám, že mne hluboký vztah mé kamarádky a pejska poznamenal a v lecčems změnil moje myšlení.

Chodíme teď na procházky se „ slepuškou". S láskou a porozuměním „pejskařů“, které dále potkáváme. Už ji musíme vodit opatrně (bílé vodítko by se hodilo), procházky se zkracují dle stupně únavy. Nevím, zda budu opět požádán a už vůbec si nejsem jistý, jak budu reagovat.

Poradí mi někdo? Vím, vím, už jsem zmínil... Moje nedostatečné hranice zodpovědnosti. Snad bych zvládl kočičku. Vlastně mám. Chodí za mnou do edenu jedna „tulačka“ od sousedů. Takže co?

Má známá, samozřejmě pejskařka, na můj závěrečný otazník napsala: „Pořiď si pejska a nejlépe z útulku. Tolik jich tam zoufale čeká na pánečka, na svého Boha, kterým pro něj vpravdě jsi… A pokračovala: „Znáš jediného člověka, který by tak bezmezně, oddaně a bez výhrad miloval? Já ne. A proto jsou psíčkaři. Ne všichni jsou ovšem hodní, ale těm hodným se říká „boží lidé“… V angličtině se pes jmenuje Dog, ale čti pozpátku : Got – Bůh. Nenapovídá to něco?

Jeden slavný spisovatel, nadšený znalec a milovník psů řekl:

„Kdybych měl říci, kdo je symbolem Lásky, s jistotou bych odpověděl – PES.“

Nemám na tento argument komentář…

 Zdravím a přeji všem hezký den.               Váš Jiří